Kde se natáčel film Markéta Lazarová?

Markéta Lazarová: Krajina drsná jako osud hrdinů – Kde ožil středověk?

František Vláčil a jeho mistrovské dílo Markéta Lazarová představují milník české kinematografie. Nejen svou komplexností, ale i autenticitou a silnou vizuální stránkou film diváka vtáhne do syrového prostředí středověku. Mnohé z těchto působivých záběrů se odehrály v exteriérech, které samy o sobě vyprávějí příběh. Kde tedy tento film ožil?

Kromě známých a často zmiňovaných lokalit, jako je tvrz Klokočín nedaleko Protivína, která se stala jedním z klíčových míst pro filmování, se však natáčení Markéty Lazarové odehrávalo i na dalších místech, která méně promlouvají ze stránek filmových průvodců.

Tvrz Klokočín, byť zmiňovaná, si zaslouží hlubší pohled. Nešlo jen o kulisu. Vláčil se do prostředí tvrze, se svou atmosférou a okolní krajinou, zamiloval. Zde nacházel inspiraci pro vizuální ztvárnění drsného života a bojů, které postavy ve filmu prožívají. Klokočín se tak stal nejen pozadím, ale aktivním účastníkem příběhu.

Kromě Klokočína se natáčení rozprostřelo i do dalších koutů České republiky, hledajíc ideální kombinaci divoké přírody a stop historie. Mnoho scén bylo natočeno v okolí řeky Sázavy, jejíž toky a údolí poskytovaly ideální prostředí pro zobrazení lesních skrýší, bojových střetů a celkově nespoutané atmosféry. Právě kombinace lidského osídlení a divoké přírody, typická pro Posázaví, dokonale reflektovala konflikt mezi civilizací a barbarstvím, který je ústředním motivem filmu.

Další důležitou lokací byly severní Čechy, konkrétně Oderské vrchy. Drsné, neprostupné a částečně i odlehlé oblasti poskytly ideální zázemí pro scény, které se odehrávají v zimě. Tyto lokace přispěly k autenticitě a působivosti mrazivých záběrů, které diváka ještě hlouběji vtahují do temného a krutého světa Markéty Lazarové.

Je důležité si uvědomit, že Vláčil se nesnažil o věrnou rekonstrukci historických míst. Spíše hledal takové lokality, které v sobě nesou ducha doby, které dokáží vyvolat pocit syrovosti, izolace a neúprosnosti středověkého života. Nešlo tedy o snahu o dokumentární přesnost, ale o vytvoření autentické atmosféry skrze obraz.

Markéta Lazarová tak není jen filmem, ale i cestou časem. Cestou, která diváka provede krajinou, která je stejně drsná jako osud hrdinů, a která se stala nedílnou součástí filmového díla. Hledání a využití vhodných exteriérů se stalo klíčem k úspěchu tohoto jedinečného snímku a potvrzuje Vláčilovu mistrovskou práci s obrazem a atmosférou. A právě snaha o vytvoření atmosféry, ne o dokumentaci, činí film tak nadčasovým a stále působivým.