Koho postihuje syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření v Česku: Tichý zabiják produktivity i osobní pohody

Syndrom vyhoření, komplexní stav charakterizovaný chronickým stresem na pracovišti, který nebyl úspěšně zvládnutý, se v České republice šíří jako tichá epidemie. Nejedná se pouze o únavu z práce, ale o hlubší pocit vyčerpání, cynismu a neúspěchu, který dokáže zásadně ovlivnit kvalitu života i pracovní výkonnost. Ačkoliv se obecně má za to, že se týká především lidí na vrcholových pozicích, realita je mnohem komplexnější.

Nedávné studie ukazují, že syndrom vyhoření zasahuje široké spektrum populace. Přestože je vnímán jako problém především korporátního světa, jeho dopad je znatelný i v jiných oblastech. Pětina Čechů se s ním již setkala a alarmující je fakt, že více než třetina respondentů se cítí ohrožena jeho nástupem. Tato čísla naznačují, že prevence a včasná intervence by měly být prioritou.

Kdo je tedy syndromem vyhoření nejvíce ohrožen?

Ačkoliv se může dotknout kohokoliv, určité skupiny jsou k němu náchylnější:

• Ženy: Studie opakovaně ukazují, že ženy jsou syndromem vyhoření postiženy častěji než muži. Důvodů může být hned několik. Kromě často většího podílu na péči o domácnost a rodinu, jsou ženy v práci často vystaveny tlaku na neustálé prokazování svých schopností a bojují s genderovými stereotypy.
• Mladší generace: Mladí lidé, kteří teprve vstupují na trh práce, jsou překvapivě náchylnější k vyhoření než jejich starší kolegové. Důvodem může být nerealistické očekávání, tlak na rychlý kariérní postup, a také problémy se zvládáním pracovního stresu a nastavením zdravých hranic mezi prací a osobním životem.
• Profese s vysokou mírou odpovědnosti a emoční náročnosti: Sem patří tradičně zdravotníci, učitelé, sociální pracovníci a lidé pracující v pomáhajících profesích. Permanentní kontakt s lidmi, řešení jejich problémů a pocit zodpovědnosti za jejich blaho představují obrovskou emoční zátěž, která může vést k vyhoření. Nejde však jen o tyto profese. Ohroženi jsou i manažeři, podnikatelé a lidé pracující v prostředí s vysokou mírou tlaku a konkurenceschopnosti.
• Lidé perfekcionističtí a ambiciózní: Touha po dokonalosti a neustálé snaze o maximální výkonnost, často spojená s neschopností odpočívat a relaxovat, zvyšuje riziko vyhoření. Těmto lidem se často nedaří delegovat úkoly a mají pocit, že pouze oni dokáží vše udělat správně.
• Lidé bez podpory a sociální izolace: Nedostatek podpory od kolegů, nadřízených, přátel či rodiny, zvyšuje pocit osamělosti a snižuje schopnost zvládat stres. Sociální izolace zhoršuje mentální zdraví a usnadňuje cestu k syndromu vyhoření.
• Lidé pracující v toxickém pracovním prostředí: Špatná atmosféra na pracovišti, neustálé konflikty, nedostatek uznání, šikana a nerovné podmínky zvyšují riziko vyhoření bez ohledu na profesi.

Nejde jen o práci, ale o komplexní problém

Je důležité si uvědomit, že syndrom vyhoření není pouze problém jednotlivce, ale i organizace a společnosti. Z dlouhodobého hlediska negativně ovlivňuje produktivitu, zvyšuje nemocnost a fluktuaci zaměstnanců. Proto je klíčová prevence, která spočívá v budování podpůrného pracovního prostředí, včasném rozpoznávání příznaků a poskytování podpory těm, kteří se s vyhořením potýkají. Zaměstnavatelé by se měli zaměřit na snížení stresu na pracovišti, podporu work-life balance a nabídku programů pro rozvoj resilience a zvládání stresu.

Syndrom vyhoření není stigma, ale signál, že je potřeba něco změnit. Ignorování tohoto problému může mít devastující dopady na jednotlivce i celou společnost. Proto je důležité o něm otevřeně mluvit, vzdělávat se a aktivně hledat řešení.