Jaká jsou kritéria mentální retardace podle Who?

Mentální retardace podle WHO: Více než jen číslo IQ

Světová zdravotnická organizace (WHO) již delší dobu nepoužívá termín “mentální retardace”. Tento termín byl považován za stigmatizující a byl nahrazen termínem intelektové postižení. Nicméně, pro pochopení historického kontextu a některých starších dokumentů je důležité vědět, jak WHO klasifikovala mentální retardaci. Je důležité si uvědomit, že samotné IQ není jediným faktorem určujícím diagnózu, a klasifikace založená pouze na něm je značně zjednodušující a dnes již ne zcela přesná.

WHO dříve definovala mentální retardaci (nyní intelektové postižení) na základě kombinace několika faktorů, přičemž IQ bylo pouze jedním z nich. Klasifikace se opírala o adaptivní fungování, což zahrnuje schopnost jedince zvládat běžné denní úkony a sociální interakce v jeho věku a kulturním prostředí. Pouhé nízké IQ nestačilo k diagnóze. Bylo nutné, aby toto nízké IQ bylo doprovázeno omezeními v adaptivním fungování v oblasti konceptuálních, sociálních a praktických dovedností.

Adaptivní fungování se skládá z těchto tří oblastí:

• Konceptuální dovednosti: Jsou to dovednosti spojené s učením, řešením problémů, pamětí, a porozuměním. Zahrnují například jazykové schopnosti, čtení, psaní, matematické dovednosti a porozumění časovým vztahům.

• Sociální dovednosti: Zaměřují se na mezilidské vztahy, empatii, komunikaci a sociální úsudek. To zahrnuje například schopnost navazovat a udržovat přátelství, chápat sociální nuance a respektovat společenské normy.

• Praktické dovednosti: Souvisí s každodenním fungováním, osobní péčí, zdravím, bezpečností a zodpovědností. Patří sem například sebeobslužné dovednosti, práce v domácnosti, hospodaření s penězi a užívání dopravy.

Pouze kombinace nízkého IQ (dříve uváděné rozmezí pro různé stupně mentální retardace: lehká 50-69, střední 35-49, těžká 20-34, hluboká <20) a významného omezení v adaptivním fungování ve všech třech výše uvedených oblastech vedla k diagnóze. Důležitá byla i chroničnost a začátek těchto omezení v raném věku vývoje.

Dnes se od používání rigidní klasifikace založené na IQ upouští. Diagnostika intelektového postižení je komplexní proces vyžadující multidisciplinární přístup zahrnující psychologické vyšetření, posouzení adaptivního fungování a posouzení zdravotního stavu. Zaměření se přesunulo od kategorizace k individualizovanému přístupu, zaměřenému na podporu a rozvoj potenciálu každého jedince. Používání pouze číselných hodnot IQ je tedy dnes v tomto kontextu nedostatečné a zavádějící.